!!! Předem upozorňuji, že rozhovor není zkopírován či opsán. Jsou na tom hodiny práce jak mojí, tak dotazované a proto je kopírování pro jakýkoliv účel ZAKÁZANÉ. !!!
(klik na celý článek)
(klik na celý článek)
Už jako pubertální holka toužila Simona (22) - (na přání nejde o její pravé jméno) - po hubené postavě a tak se vydala na dlouhou cestu. Peklem. O tom však sama nevěděla, protože počáteční hubnutí mělo důvod. Jak už to ale bývá, z "nevinného" hubnutí byly drastické diety, hladovění, aj., které u Simony způsobilo mentální anorexii.
Jak se s touhle nemocí vypořádala?
Jak se s touhle nemocí vypořádala?
Kdo jí pomáhal s bojem a stál při ní?
A jak si vlastně uvědomila, že trpí anorexií?
To se dozvíte v následujícím rozhovoru.
To se dozvíte v následujícím rozhovoru.
1)
Já: V kolika letech a jak se u Tebe začala projevovat anorexie?
Simona: Byla jsem od dětství obézní a tak jsem neměla díky svému okolí nijak vysoké sebevědomí. Asi v 16-ti letech jsem začala držet nesmyslnou dietu. Ne za účelem hladovění, o anorexii jsem tenkrát snad ani nevěděla, jen jsem prostě neměla žádné informace o tom, jak zdravě zhubnout. Dá se říct, že anorexie u mě naplno propukla v 17-ti letech, poté, co jsem zhubla. Vše, co jsem chtěla a měla jsem přejít na nějaký normální, udržovací režim.
Já: V kolika letech a jak se u Tebe začala projevovat anorexie?
Simona: Byla jsem od dětství obézní a tak jsem neměla díky svému okolí nijak vysoké sebevědomí. Asi v 16-ti letech jsem začala držet nesmyslnou dietu. Ne za účelem hladovění, o anorexii jsem tenkrát snad ani nevěděla, jen jsem prostě neměla žádné informace o tom, jak zdravě zhubnout. Dá se říct, že anorexie u mě naplno propukla v 17-ti letech, poté, co jsem zhubla. Vše, co jsem chtěla a měla jsem přejít na nějaký normální, udržovací režim.
2)
Já: Uvědomovala sis to?
Simona: Nejdříve ne, nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že zrovna já, původně téměř 100kg holka budu mít anorexii. Když už jsem ji měla, tak jsem si ji dlouho nechtěla připustit, měla jsem "zatmění mozku". Člověku úplně změní pohled na svět, úplně jinak myslí, přemýšlí. Jen málokdy jsem měla světlou chvilku, kdy jsem si uvědomila, že mám opravdu problém a že mám anorexii a bylo mi z toho smutno. Například při pohledu do zrcadla, když jsem se šla koupat, jsem se lekla sama sebe, té vychrtlosti. Jenže takový okamžik taky velice rychle pominul.
3)
Já: Co všechno jsi dělala pro to, abys ještě víc zhubla?
Simona: Zpočátku jsem prostě jen držela tu svoji hladovkářskou dietu, ale jak jsem říkala na začátku, nic jsem tím nesledovala, jen jsem nebyla informována. Spousta lidí kolem mě viděla a věděla, jak a kolik toho sním, ale nikdy mě nikdo neupozornil na to, že to je zatraceně málo. Postupně jsem začala ale i z mála ubírat, nakonec jsem přestala jíst i sladkosti, které jsem dříve měla jako odměnu jednou týdně, přidávala jsem na pohybu a sportu (neúměrně), nakonec jsem začala pít spoustu vody, abych nějak zahnala hlad. V těch horších fázích, když už na mě rodiče začali tlačit (když už jim došlo, že mám anorexii) jsem si začala vymýšlet, že jsem něco snědla (ve skutečnosti jsem jídlo třeba vyhazovala). Nakonec jsem prakticky nejedla už vůbec nic.
4)
Já: Věděli o tom, že chceš zhubnout kamarádi nebo rodina nebo se to dozvěděli až to na tobě šlo znát?
Simona: O mém hubnutí věděli kamarádi i rodina a fandili mi, protože jsem byla opravdu jedna z těch, která zhubnout potřebovala. Nejen z estetických důvodů, ale i z důvodů zdravotních. Věděla to i má obvodní lékařka a také neměla žádné výtky k tomu, jak se stravuju a sportuju. Nepřišlo mi tedy po celý rok této diety, kdy jsem zhubla asi 45-50kg, že bych dělala něco špatně. Samozřejmě, měla jsem hlad, byla jsem unavená, ale myslela jsem, že tak to prostě musí být a až zhubnu a budu moci jíst více, že to bude zase všechno v pořádku. Všichni dokonce věděli, že už půl roku nemenstruuju, ale ani tenkrát si to nikdo nespojoval s mým hubnutím...upřímně, já taky ne.
5)
Já: Pokud o tom věděli, upozorňovali tě na to?
Simona: Jak jsem psala, všimli si toho, až když už se u mě vyvinula opravdu těžká forma anorexie-kamarádi se spíše informativně se strachem ptali, jestli je mi dobře, jak se cítím apod., ale nikdo mi naplno neřekl, že mám anorexii. Prostě jsme se o tom nějak nebavili, ale mysleli si asi své. Ona se mnou na toto téma ani moc řeč nebyla, byla jsem okamžitě agresivní. Naši mě samozřejmě začali nutit do jídla, domlouvat mi, prosit mě, vyhrožovat…bezvýsledně. Končilo to vždy hroznými hádkami, návštěvami doktorů a psychologů a psychiatrů, nakonec mi už proti mé vůli zařídili pobyt v léčebně, kam jsem měla nastoupit. Naštěstí nikdy nenastoupila, už to nebylo potřeba.
Já: Pokud o tom věděli, upozorňovali tě na to?
Simona: Jak jsem psala, všimli si toho, až když už se u mě vyvinula opravdu těžká forma anorexie-kamarádi se spíše informativně se strachem ptali, jestli je mi dobře, jak se cítím apod., ale nikdo mi naplno neřekl, že mám anorexii. Prostě jsme se o tom nějak nebavili, ale mysleli si asi své. Ona se mnou na toto téma ani moc řeč nebyla, byla jsem okamžitě agresivní. Naši mě samozřejmě začali nutit do jídla, domlouvat mi, prosit mě, vyhrožovat…bezvýsledně. Končilo to vždy hroznými hádkami, návštěvami doktorů a psychologů a psychiatrů, nakonec mi už proti mé vůli zařídili pobyt v léčebně, kam jsem měla nastoupit. Naštěstí nikdy nenastoupila, už to nebylo potřeba.
6)
Já: Brala sis jejich rady na vědomí a přemýšlela jsi nad nimi nebo ti to bylo úplně jedno a šla sis za svým?
Simona: Je to sobecké, ale spíše mi to bylo jedno. Nebo ještě lépe, odmítala jsem přiznat si, že by mohli mít pravdu. Vždyť já přece žádný problém nemám, tak co všichni mají...znáš to. A potom, ke konci, jsem na tom byla tak zle, že už mi vlastně bylo všechno jedno, byla jsem smířená s tím, že teda nejspíš umřu...podle hesla, ,,radši mrtvá než tlustá." Taková hloupost. Dneska to jednoduše nechápu, život miluju a jen tak bych se ho rozhodně nevzdala! Ale jak už jsem psala, ta nemoc je šílená v tom, že kompletně změní tvoji osobnost. Změní ti myšlení, udělá z tebe velmi rychle a nenápadně trosku.
7)
Já: Kam až to zašlo a jak se to projevovalo (padání vlasů, apod.)?
Simona: Asi po půl roce diety jsem přestala menstruovat. V16ti se mi zastavil růst, začali mi vypadávat vlasy (příšerně!), neměla jsem energii ani na spaní. Denně jsem spala asi 3 hodiny, víc mi hlad nedovolil. Změnila se mi barva kůže, všichni říkali, že vypadám jako po žloutence, zhubla jsem asi na 45 kg - takže na mě nebyl hezký pohled. Přišla jsem o veškerý tuk a taky mi tělo z hladu strávilo prakticky všechny svaly, takže jsem opravdu byla jen samá kost. Přítel mě v té době poznal, myslel si, že mi je tak 13 let. Vzhledově jsme se mu vlastně vůbec nelíbila a bál se mě pomalu dotknout. Neustále jsem trpěla zimnicí. Pamatuju si, jak jsme byli s holkama v červnu na diskotéce. Všichni byli v sukních a tílkách, jen já v riflích, tričku a mikině a nakonec jsme museli jít kvůli mě domů. Byla mi strašná zima a celá jsem se klepala. Později jsem začala ztrácet vědomí, kolabovala jsem na brigádě, jednou jsem dokonce spadla cestou ze školy a rozbila jsem si hlavu, kolena a sedřela si kůži na rukou…prostě děs. Cele tělo mi začalo vypovídat službu. Bylo mi zle jako nikdy dřív, ale přesto mně to nedonutilo najíst se.
8)
Já: Kdy sis uvědomila co se s Tebou děje a kolik jsi v té době (přibližně) vážila na svou výšku?
Simona: Že mám anorexii jsem si nikdy plně nepřipustila (to až ve fázi uzdravování se). Jak jsem psala, bylo jen pár světlých okamžiků, kdy jsem si říkala, že vypadám hrozně, že se musím najíst, nebo umřu, ale než jsem to skutečně udělala, to zoufalství se někam vypařilo a já jsem znova zarputile odmítala jakoukoli nemoc. Minimální váhu jsem měla 45 kg na 166 cm výšky v 17 letech.
Já: Kdy sis uvědomila co se s Tebou děje a kolik jsi v té době (přibližně) vážila na svou výšku?
Simona: Že mám anorexii jsem si nikdy plně nepřipustila (to až ve fázi uzdravování se). Jak jsem psala, bylo jen pár světlých okamžiků, kdy jsem si říkala, že vypadám hrozně, že se musím najíst, nebo umřu, ale než jsem to skutečně udělala, to zoufalství se někam vypařilo a já jsem znova zarputile odmítala jakoukoli nemoc. Minimální váhu jsem měla 45 kg na 166 cm výšky v 17 letech.
9)
Já: Potřebovala jsi odbornou pomoct (výživový poradce/psycholog/...), pomohli ti příbuzní nebo jsi to překonala sama?
Simona: Navštěvovala jsem psychiatra a za sebe můžu říct, že byl úžasný a velmi mi pomohl. ale u anorexie platí, že nikdo nic neudělá za vás. Vždycky je to na tom, zda se nemocný chce uzdravit a zda vytrvá. Pokud ne, nezmůže nic ani deset psychiatrů. U mě nastal zlom díky příteli, kterého jsem poznala v 17ti letech. Až když jsem se zamilovala, přistoupila na léčbu, protože jsem najednou chtěla žít. Najednou mi nebylo jedno, že mám skončit v léčebně a taky mi narovinu řekl, že by si velmi přál, abych přibrala a abych byla zdravá. Po celou dobu mi velmi pomáhal a podporoval mě. Není totiž lehké přibírat na váze, vypořádávat se s neustálým a příšerným pocitem hladu, ale pomáhala mi i moje rodina, cítila jsem velkou podporu i ze strany psychiatra, kamarádů, sestry a i spolužáků a mých učitelů.
Já: Potřebovala jsi odbornou pomoct (výživový poradce/psycholog/...), pomohli ti příbuzní nebo jsi to překonala sama?
Simona: Navštěvovala jsem psychiatra a za sebe můžu říct, že byl úžasný a velmi mi pomohl. ale u anorexie platí, že nikdo nic neudělá za vás. Vždycky je to na tom, zda se nemocný chce uzdravit a zda vytrvá. Pokud ne, nezmůže nic ani deset psychiatrů. U mě nastal zlom díky příteli, kterého jsem poznala v 17ti letech. Až když jsem se zamilovala, přistoupila na léčbu, protože jsem najednou chtěla žít. Najednou mi nebylo jedno, že mám skončit v léčebně a taky mi narovinu řekl, že by si velmi přál, abych přibrala a abych byla zdravá. Po celou dobu mi velmi pomáhal a podporoval mě. Není totiž lehké přibírat na váze, vypořádávat se s neustálým a příšerným pocitem hladu, ale pomáhala mi i moje rodina, cítila jsem velkou podporu i ze strany psychiatra, kamarádů, sestry a i spolužáků a mých učitelů.
10)
Já: Co na to říkala máma?
Simona: Máma to brala úplně jinak než táta. Ten se snažil se se mnou neustále na něčem domluvit, zkoušel to na mě po dobrém, mamka po zlém. Ke konci se se mnou už odmítala bavit. Vím, že jsem jim strašně moc ublížila a že kvůli mě prožili spoustu bezesných nocí a že se mnou měli opravdové starosti, protože se báli o můj život. Proto, když jsem sama přistoupila na léčbu, tak byli sice rádi ale nevěřili, že to myslím vážně (slibovala jsem jim zlepšení už mockrát před tím). Když jsem přibrala, byli více méně spokojení, sice mi po očku kontrolovali co a kolik jím, ale snažili se mi do toho nemluvit. Ať si to dělám po svém, což bylo super, nedělali na mě žádný nátlak, nic mi nenutili a to mi hodně pomohlo vytrvat. Postupem času, když jsem měla normální váhu, byli čím dál víc spokojení, i když anorexie a následná chvíli trvající bulimie a záchvatovité přejídání a nekonečné deprese zdaleka nebyly za mnou. O tom, co cítím věděl jen přítel a psychiatr.
Já: Co na to říkala máma?
Simona: Máma to brala úplně jinak než táta. Ten se snažil se se mnou neustále na něčem domluvit, zkoušel to na mě po dobrém, mamka po zlém. Ke konci se se mnou už odmítala bavit. Vím, že jsem jim strašně moc ublížila a že kvůli mě prožili spoustu bezesných nocí a že se mnou měli opravdové starosti, protože se báli o můj život. Proto, když jsem sama přistoupila na léčbu, tak byli sice rádi ale nevěřili, že to myslím vážně (slibovala jsem jim zlepšení už mockrát před tím). Když jsem přibrala, byli více méně spokojení, sice mi po očku kontrolovali co a kolik jím, ale snažili se mi do toho nemluvit. Ať si to dělám po svém, což bylo super, nedělali na mě žádný nátlak, nic mi nenutili a to mi hodně pomohlo vytrvat. Postupem času, když jsem měla normální váhu, byli čím dál víc spokojení, i když anorexie a následná chvíli trvající bulimie a záchvatovité přejídání a nekonečné deprese zdaleka nebyly za mnou. O tom, co cítím věděl jen přítel a psychiatr.
11)
Já: Jak dlouho trvala léčba?
Simona: Léčba trvala až moc dlouho, bylo to pro mě jedno z nejhorších období života. Každý den má člověk chuť vzdát to. Musela jsem se naučit jíst znova jako malé dítě, ale moc jsem nevěděla jak na to a tak jsem se začala trochu zajímat o životní styl, což bylo poprvé v mém životě. Nikdy jsem nejedla dobře, spíše nárazově, nepravidelně a velké porce a sladkosti. Přibrala jsem lehce, strašně dlouho jsem nic nejedla, tak to šlo skoro samo. Navíc jsem měla neustále hlad. Jenže po čase jsem začala jídlo zvracet, když jsem se přejedla. Tak jsem najednou musela bojovat hned se třemi poruchami příjmu potravy najednou. Nebylo to lehké a nebýt podpory mých nejbližších nikdy bych do nedokázala. Dlouho jsem taky měla problémy se spánkem. Budila jsem se i třikrát za noc a musela jsem se jít najíst, jak ukrutný jsem měla hlad. Psychicky jsem to nesla těžce. Tento stav trval asi půl roku. Cítila jsem se tenkrát přece jen o něco silnější, tak jsem se do své snahy pořádně "obula" a přestala jsem se přejídat a začala jsem v noci spát jako normální člověk. Po několika hormonálních léčbách jsem dokonce začala zase menstruovat, což byl malý zázrak, vzhledem k tomu, že jsem menstruaci neměla rok. Než jsem ale přestala mít strach z jídla a "zakázaných potravin", to trvalo opravdu dlouho - 3 roky. Samozřejmě jsem už normálně jedla. Váha se mi zastavila někde na 71kg,potom jsem bez nějaké snahy zhubla na cca 65 kg a na téhle váze jsem defacto doteď. Ale nebyla jsem úplně v pořádku po psychické stránce. Léčba u psychiatra trvala asi rok a půl - rok, nevím už přesně. Byl sám překvapený, že jsem se se sebou dokázala poprat tak rychle, na to, v jakém stavu mě poznal a nejspíš chtěl vyzkoušet jak to budu zvládat. No a časem jsem začala mít z jídla radost jako každý druhý člověk. Mám svá oblíbená jídla, jím pravidelně, spíše zdravě, protože mi to pomohlo uzdravit se, to vědomí, že tím, že jím kvalitní věci dělám to nejlepší pro své zdraví s své tělo. Nicméně se dokážu najíst už všude - v menze, restauraci...dřív to bylo nemyslitelné a klidně jídlem hřeším a už si to hlavně nevyčítám. Navíc jsem se úplně zbavila nejen anorexie, ale i bulimie a přejídání a dneska už se konečně, asi tak rok zpátky, cítím svobodná.
Já: Jak dlouho trvala léčba?
Simona: Léčba trvala až moc dlouho, bylo to pro mě jedno z nejhorších období života. Každý den má člověk chuť vzdát to. Musela jsem se naučit jíst znova jako malé dítě, ale moc jsem nevěděla jak na to a tak jsem se začala trochu zajímat o životní styl, což bylo poprvé v mém životě. Nikdy jsem nejedla dobře, spíše nárazově, nepravidelně a velké porce a sladkosti. Přibrala jsem lehce, strašně dlouho jsem nic nejedla, tak to šlo skoro samo. Navíc jsem měla neustále hlad. Jenže po čase jsem začala jídlo zvracet, když jsem se přejedla. Tak jsem najednou musela bojovat hned se třemi poruchami příjmu potravy najednou. Nebylo to lehké a nebýt podpory mých nejbližších nikdy bych do nedokázala. Dlouho jsem taky měla problémy se spánkem. Budila jsem se i třikrát za noc a musela jsem se jít najíst, jak ukrutný jsem měla hlad. Psychicky jsem to nesla těžce. Tento stav trval asi půl roku. Cítila jsem se tenkrát přece jen o něco silnější, tak jsem se do své snahy pořádně "obula" a přestala jsem se přejídat a začala jsem v noci spát jako normální člověk. Po několika hormonálních léčbách jsem dokonce začala zase menstruovat, což byl malý zázrak, vzhledem k tomu, že jsem menstruaci neměla rok. Než jsem ale přestala mít strach z jídla a "zakázaných potravin", to trvalo opravdu dlouho - 3 roky. Samozřejmě jsem už normálně jedla. Váha se mi zastavila někde na 71kg,potom jsem bez nějaké snahy zhubla na cca 65 kg a na téhle váze jsem defacto doteď. Ale nebyla jsem úplně v pořádku po psychické stránce. Léčba u psychiatra trvala asi rok a půl - rok, nevím už přesně. Byl sám překvapený, že jsem se se sebou dokázala poprat tak rychle, na to, v jakém stavu mě poznal a nejspíš chtěl vyzkoušet jak to budu zvládat. No a časem jsem začala mít z jídla radost jako každý druhý člověk. Mám svá oblíbená jídla, jím pravidelně, spíše zdravě, protože mi to pomohlo uzdravit se, to vědomí, že tím, že jím kvalitní věci dělám to nejlepší pro své zdraví s své tělo. Nicméně se dokážu najíst už všude - v menze, restauraci...dřív to bylo nemyslitelné a klidně jídlem hřeším a už si to hlavně nevyčítám. Navíc jsem se úplně zbavila nejen anorexie, ale i bulimie a přejídání a dneska už se konečně, asi tak rok zpátky, cítím svobodná.
12)
Já: Jak jsi vnímala označování anorektičky a počátky léčby?
Simona: Zpočátku jsem se takovému označení vehementně bránila, i když jsem měla kolem sebe fajn lidi, takže se mi nikdy nestalo, že by mi někdo nadával "do anorektiček", nikdo mi to nepředhazoval. Počátky léčby byly strašně těžké, pralo se ve mě tolik pocitů. Nejvíc jsem se bála, že budu zase tlustá jako dřív, tolik let tloušťky se prostě podepíše na každém. Ale měla jsem velkou motivaci. Byla jsem bláznivě zamilovaná a přítel byl připravený na to, že se klidně může stát, že budu vážit 100kg. Navíc on byl narozdíl ode mě opravdu spokojený, když jsem přibrala a líbila jsem se mu i tak, nikdy mi nenaznačil, jako by to udělala spousta jiných chlapů, že bych měla zhubnout a podobně. Byla a jsem mu za to doteď vděčná, protože stačilo jedno jeho slovo a byla bych skončila zase u nejezení.
13)
Já: Kolik kg vážíš nyní? Jsi spokojená sama ze sebou?
Simona: Předpokládám, že nějak 65kg na 166 cm, taky to nevím přesně, vážím se tak 3-4x do roka. Což je taky úspěch vzhledem k tomu, že 2 roky jsem stála na váze každý den. Dlouho jsem nebyla, protože jsem přibrala a měla jsem nadváhu. Sice jsem nijak závratně nic z toho nezhubla, ale sport v normální intenzitě mi pomáhal při léčbě i po ní. Měla jsem po něm lepší náladu a u pravidelného sportu jsem zůstala dodnes, takže se mi postava přece jen trochu zformovala. nejsem úplně štíhlá, mám pár kilo navíc, ale rozhodně nejsem ani tlustá ani plnoštíhlá. A zvykla jsem si na své tělo. Přijímám ho takové jako je a dokážu se upřímně pochválit, když mi něco sluší. Ale trvalo to opravdu dlouho, než jsem to dokázala. Dřív jsem si všechno vyčítala a sportem se trestala. Dnes jsem někde úplně jinde.
14)
Já: Kdyby ses mohla vrátit zpět na začátek hubnutí, co by jsi udělala? Pokračovala bys, nebo bys brala tvou postavu takovou, jaká byla?
Simona: Zašla bych si za nějakým odborníkem, protože ten by mi ihned tu hladovku rozmluvil. Mohla jsem hubnout úplně jinak a nemusela jsem ublížit sobě a lidem okolo mně. Určitě ale nenapíšu, že bych už nehubla, protože bych dnes už měla nejspíš cukrovku. To je jako jít z extrému do extrému. Hubla bych, ale jinak a rozhodně bych už nikdy nechtěla trpět jakoukoli z PPP (poruchou příjmu potravy).
15)
Já: Co bys chtěla vzkázat dívkám, které jsou posedlé věčnými dietami a touhou po hubené postavě?
Simona: Že si dobrovolně dělají z života peklo a že to může skončit opravdu, opravdu zle. A že to za to nestojí. Na světě jsou mnohem důležitější věci.
Já: Kdyby ses mohla vrátit zpět na začátek hubnutí, co by jsi udělala? Pokračovala bys, nebo bys brala tvou postavu takovou, jaká byla?
Simona: Zašla bych si za nějakým odborníkem, protože ten by mi ihned tu hladovku rozmluvil. Mohla jsem hubnout úplně jinak a nemusela jsem ublížit sobě a lidem okolo mně. Určitě ale nenapíšu, že bych už nehubla, protože bych dnes už měla nejspíš cukrovku. To je jako jít z extrému do extrému. Hubla bych, ale jinak a rozhodně bych už nikdy nechtěla trpět jakoukoli z PPP (poruchou příjmu potravy).
15)
Já: Co bys chtěla vzkázat dívkám, které jsou posedlé věčnými dietami a touhou po hubené postavě?
Simona: Že si dobrovolně dělají z života peklo a že to může skončit opravdu, opravdu zle. A že to za to nestojí. Na světě jsou mnohem důležitější věci.
Dodatek:
Ještě jednou moc děkuju za rozhovor.
Doufám, že ostatní si tvůj příběh a tvé rady vezmou na vědomí.

Ještě jednou moc děkuju za rozhovor.
Doufám, že ostatní si tvůj příběh a tvé rady vezmou na vědomí.

